Recenze: Modrá krev

Autor: Melissa de la Cruz

Nakladatelství: BBart

Rok vydání: 2011

Počet stran: 240

Anotace:Mladí, krásní, bohatí… nesmrtelní

Schuyler Van Alenové je patnáct. Přestože pochází ze slavné a kdysi bohaté rodiny, většina jejích vrstevníků jí opovrhuje a doma s ní žije jen přísná babička. Ke všemu se teď u ní a několika dalších spolužáků z prestižní newyorské střední školy začínají objevovat podivné příznaky – modrající žíly na rukou, náhlé vize z minulosti a chuť na syrové maso. Když je za záhadných okolností zavražděna šestnáctiletá Aggie, Schuyler a ostatní se dozvídají děsivou pravdu – nejsou tak úplně lidé… Ochutnejte Modrou krev a budete si chtít přidat!

Pár slov o autorce: Melissa vyrůstala v Manile a přestěhoval se do San Francisca s její rodinou, kde absolvovala střední školu The Convent of the Sacred Heart. Vystudovala dějiny umění a angličtinu na Kolumbijské univerzitě.
Melissa de la Cruz je autorkou nejlépe prodávaných The Au-Pairs románů pro dospívající a dospělé, a také spoluautorkou knihy How to Become Famous in Two Weeks or Less. Pracuje jako módní a kosmetické editorka a píše pro mnoho publikací, včetně The New York Times, Marie Claire, Harper je bazar, Glamour, Cosmopolitan, Allure, San Francisco Chronicle, je, McSweeney Teen Vogue, CosmoGirl! A Seventeen. Strávila čas jako novinářka sledující klubové dění v New Yorku a nyní žije v Los Angeles se svým manželem.

(databazeknih.cz)

*

Knihu mi vybrala Dominika, kvůli projektu Měsíční párování, který pořádá Vendea. Knihu jsem delší dobu přehlížela, protože mě u ní zarazily rozporuplné recenze, nakonec jsem se ale rozhodla si ji přečíst.

*

Hlavní hrdinkou je Schuyler, obyčejná patnáctiletá dívka žijící v New Yorku společně se svojí babičkou a matkou, která je ovšem delší dobu v kómatu, a tak ji Schuyler pravidelně navštěvuje. Do školy chodí společně se svým nejlepším přítelem Oliverem a Dylenem. Dále tu je i Mimi školní hvězda, její bratr Jack a nejlepší kamarádky Bliss a Aggie.

*

Schuyler stojí s Oliverem před barem, kam se oba snaží dostat. Najednou přijede taxík, který srazí Jacka. Ten se ale o pár minut zjeví kousek od Schuyler, živý a zdravý, dokonce s ní začne i flirtovat. To ovšem rozčílí Olivera, který ji zavede do baru, kde se skvěle baví. Kousek od baru je další, kam se šla pobavit Mimi společně se svými přáteli. O pár hodin později je Aggie nalezena v tomto baru mrtvá. Smrt je označena za tragickou nehodu kvůli předávkování drogami. Schuyler je ovšem jasné, že to není pravda. V této teorii ji podpoří i Jack, který zjistí, že Aggie neměla ve svém těle jedinou kapku krve.

Schuyler se později dozví, že je modrokrevná, tedy upír, kterými se to v New Yorku jenom hemží. I Mimi, Jack a Bliss jsou upíři a Aggie byla také. Jak tedy mohla zemřít, když byla nesmrtelná? Je jasné, že upíry něco loví… Něco, čeho se všichni báli… Něco, co žije mezi nimi už od roku 1620…Kroatan…

*

Vydávali se na cestu do temnoty vlastního nitra.

*

Schuyler mi přišla vcelku sympatická, ačkoliv jsem ze začátku nedokázala pochopit, že i když se obléká jako bezdomovec (přitom její babička je velmi bohatá), zajímá se o ni nejhezčí kluk na škole. Občas mi lezla na nervy s tím, jak pomalu myslela a chápala souvislosti.

*

Své vlnící se tělo tiskla na jeho a v horku mezi nimi pocítila na jeho košili první kapky potu.

*

Autorčino pojetí upírů je velmi zajímavé. Upíři jsou tzv. modrokrevní což doslova znamená, že jim v těle koluje modrá krev, která ve věku asi okolo patnácti let, začne „prosakovat“ na povrch a na rukou se začnou utvářet podivné obrazce. Upíři můžou jíst cokoliv, aniž by přibrali, vybavují se jim vzpomínky z minulých životů, mají svého vlastního psa jako ochránce a jsou nesmrtelní. Jejich tělo zůstává ve fyzické schránce sto let, poté zemře a jejich duch odpočívá nebo se vyvíjí, než je povolán k dalšímu cyklu.

*

Krvavá znamení byla mapou jejich minulosti – tak o sobě dávala vědět krev,  sangre azul,  která je označuje jako příslušníky jednoho druhu…

*

Děj plynul velmi rychle, i když mi místy vadily dlouhé opisy budov či jiných prostor. Autorka dokázala skvěle skombinovat historii osidlování Ameriky se současností a vdechnout do příběhu trochu tajemna.

Velmi mě překvapil vývoj celého děje a hlavně závěr, který byl opravdu dramatický a měl rychlý spád.

*

Na závěr bych chtěla říct, že mě zarazila i poznámka k textu, kde se píše, že některé věci si autorka poupravila, kromě jediné: Ztracená kolonie Roanoke byla založena v roce 1587 a v roce 1590 po ní opravdu nezbylo nic, jen cedule se slovem „Kroatan“ přibitá na stromě.

*

4 z 5

*