Recenze: Hvězdy nám nepřály

Autor: John Green

Nakladatelství: Knižní klub

Rok vydání: 2013

Anotace: Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.

Pár slov o autorovi: John Green získal mimo jiné ceny Printz Medal, Printz Honor a Edgar Award, jeho knihy se vytrvale drží na žebříčku bestsellerů New York Times, dvakrát byl finalistou Knižní ceny LA Times.
Spolu se svým bratrem Hankem tvoří John polovinu Vlogbrothers (youtube.com/vlogbrothers), jednoho z nejpopulárnějších online videoprojektů na světě. Můžete se přidat k 1,1 milionu lidí, kteří Johna sledují na Twitteru (@realjohngreen) nebo ho navštívit online na johngreenbooks.com.
John žije se svou manželkou a synem v Indianapolisu, stát Indiana. (zdroj)

ISBN: 978-80-242-3821-0

*

Hvězdy nám nepřály byla velmi diskutovaná kniha. Získala spoustu ocenění a i mezi čtenáři byla často rozebírána. První polovina bloggerů mi radila, abych si připravila pořádně velké balení kapesníčku, ta druhá ovšem tvrdila, že je kniha přeceňovaná, smutná, ale není to nic u čeho bych brečela od začátku do konce. Takže si dovedete představit, jak moc jsem byla na knihu zvědavá.

*

Bolest se dožaduje procítění.

*

Hlavní hrdinka je šestnáctiletá Hazel trpící rakovinou. Ví, že jednoho dne opustí své rodiče a nechá je tu samotné. Už nevěří v zázraky a pomalu prohrává boj se zákeřnou nemocí. Již několik let trpí rakovinou štítné žlázy čtvrtého stupně a metastázami v plicích, které jí brání dýchat. Proto sebou všude vozí kyslíkovou bombu, která jí pomáhá pořádně dýchat. Nemůže tedy žít jako jiná šesnáctiletá puberťačka, nemůže si užívat večírky, chodit s kamarády pořádně ven, nemůže řešit obyčejné hloupé problémy ostatních teenagerů... Většinu dne tráví s rodiči, v podpůrné skupině nebo četbou své oblíbené knihy Císařský neduh.

V podpůrné skupině se seznámí s o rok starším Augustem, který boj s rakovinou vyhrál, avšak ztratil nohu. Jako metaforu pro zabijáka používá cigaretu, kterou si vždy strčí do úst, ale nezapálí, a tudíž nedovolí zabijíkovi zabíjet. Svým optimismem se snaží podpořit všechny v podpůrné skupině a hlavně Hazel, do které se zamiluje.

*

A já jsem se zamilovala, jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela.

*

Hazel se při dalším sezení seznámí s Augustem. Oba dva v sobě najdou zalíbení a užívají si společné dny, ačkoliv oba vědí, že rakovina jim společný čas pomalu krátí. Snaží se žít naplno. Hazel se Augustovi svěří se svou zálibou v knize Císařský neduh. Augustus se rozhodne splnit Hazel její velké přání setkání se s autorem její oblíbené knihy, která vypráví o dívce Anně s rakovinou. Jelikož kniha končí uprostřed věty, což je symbolem toho, jak snadno může zaniknout život, má Hazel spoustu otázek na autora - co se stalo s postavami, jestli napsal i něco jiného... Vydají se tak společně do Amsterodamu. Celou romantickou idylku však naruší nemoc, se kterou už dlouho bojují...

*

Okay?

Okay. 

*

Po dočtení knihy jsem byla vážně v šoku. Hvězdy nám nepřály rozhodně není kniha plná akce a dobrodružství, ale jedná se o nejlepší nejvtipnější nejsmutnější příběh jaký jsem četla. Hazel je neuvěřitelně silná dívka trpící rakovinou a po celou dobu čtení jsem ji obdivovala, jak dokáže žít naplno... žít dneškem... žít, jako by byl každý její den tím posledním. S Augustem tvořili naprosto úžasnou dvojici plnou skvělých vtipných hlášek i romantických chvil.

*

Bez bolesti by člověk nepoznal radost.

*

Děj knihy je vážně... síla. Autor mě donutil se pořádně zamyslet, jak dokáže rakovina lidi poznamenat.

Hazel nechce obtěžovat svou nemocí ostatní lidi, hlavně své rodiče. Snaží se nemyslet na to, jak se budou cítit, když už tu ona nebude... jak se budou cítit lidé, na kterých jí záleží. Vyprávění bylo neskutečně dojemné a musím říct, že jsem byla vážně naměkko. Kdybych tvrdila, že jsem celou knihu probrečela, lhala bych, ale také bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem žádnou slzičku neuronila. Je pravda, že jsem při jedné části vážně brečela, protože mě tak moc dojala... že se to snad ani slovy nedá popsat.

*

I za pár měsíců se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než já.

*

Od začátku mi bylo jasné, že kniha nejspíš neskončí happyendem. Rakovina je opradu nemilosrdná, avšak konec příběhu mě vážně překvapil. Musím říct, že takový závěr jsem nečekala. Pokud bych měla říct ještě několik slov, určitě by mezi ně patřilo něco na způsob - tohle si prostě musíte přečíst, protože tohle si prostě musíte přečíst! Už chápu, proč je kniha tak vychvalována, protože ona si to prostě zaslouží!

*

5/5

*

Prožijme dnešek, jak nejlépe můžeme.

*

Zdroj obrázků: 1,2,3,4,5